VÝLETY NA ŠUMAVĚ - to je tak široké téma, že na ně určitě nevystačí jeden víkend - ba ani celá Vaše dovolená. Sami si jistě najdete na Šumavě mnoho míst, která Vás budou lákat k návratům ... Ale pro začátek - alespoň několik tipů najdete zde - na našich stránkách.

Některá místa "výletů" v našem menu jsou tak blízko od Rychty na Račánku, že se na ně dostanete procházkou, všechna ostatní najdete ve vzdálenosti max. 35 km.


Rozhledna na Sedle

Rozhledna realizovaná podle projektu ing.arch.Pavla Ullmanna byla otevřena 13.12.2009.¨Její poloha na vrcholu Sedla, v 900 m.n.m. umožňuje kruhový výhled. Uvidíte šumavsé vrcholy - Velký Javor, Pancíř, Špičák, Poledník, Javorník a Královský kámen. Jako na dlani budete mít národní kulturní památku hrad Kašperk z nezvyklého úhlu pohledu. Dohlédnete až ke hradu Rábí, pozdraví Vás majestátní Svatobor nad Sušicí - rovněž s rozhlednou na vrcholu - a při dobré viditelnosti vzdálené vrcholky Českého lesa s nejvyšším Čerchovem.

Stavbu rozhledny inicioval Klub prátel zdravého pohybu a erotické svěžesti z obce Podmokly a v roce 2002 bylo založeno občanské Sdružení pro obnovu rozhledny na Sedle. Autem odbočíte na začátku Albrechtic - při příjezdu ve směru od Ostružna - na místní cestu vedoucí ke kostelu, projedete kolem něj a pod lesem u penzionu Pod Sedlem zaparkujete. Odtud je to krásná procházka, cca 1,5 km lesem - po červené značce.

Rozhledna je blízko Račánku, je otevřena celoročně a vstup je zdarma. Ukažte svým dětem Šumavu z "ptačí perspektivy", určitě si odnesete krásný zážitek.

Šumava

Šumava se nachází na jihozápadní hranici České republiky u hranic s Německem a Rakouskem. Její délka od údolí Chodské Úhlavy k Vyšebrodskému průsmyku je asi 120km, maximální šířka Šumavy a jejího podhůří je 45km. Hřebenem Šumavy prochází hlavní evropské rozvodí mezi Černým a Severním mořem. Na bavorské a rakouské straně klesá pohoří výrazně, na české straně pozvolně. Na rozsáhlé ploché horské pláně vyčnívají klenby hlavních vrcholů. Nejvyšším vrcholem Šumavy je Velký Javor (1456m) na bavorské straně hranice. Nejvyšším vrcholem české části je Plechý (1378m).
Šumava nabízí množství možností jak pro letní, tak pro zimní rekreaci. K nejvýznamějším střediskům rekreace patří Špičácké sedlo, Zadov a Churáňov, Antýgl, Srní, Modrava nebo Lipenská vodní nádrž.

Díky nehostinnosti nejsou dějiny Šumavy tak bohaté jako dějiny podhůří. Usazovali se zde pouze pastevci. První osídlení připomíná latenské hradiště Obří hrad z druhé poloviny prvního tisíciletí. Slované pronikají do Pošumaví v 6.-10. století. V centralizačním procesu se Slované dostávají ke kmeni Zličanů. Kolonizace Šumavy souvisí především s rozvojem obchodu, kdy byly krajinou klestěny obchodní stezky. Z osad u těchto stezek postupně vznikaly střediska a poté i královská města.
14. Století přineslo rozmach hornictví. Okolo dolů na zlato a stříbro vznikají hornická města. V 16. století zajišťuje hornictví a obchod na Zlaté stezce blahobyt řadě měst v oblasti. V 17. a 18.století jsou kolonizována stále vyšší místa. Díky výrobě skla a těžbě dřeva osidlují lidé šumavské lesy.
Nerozvinutý průmysl v 19. století způsobil značný odliv obyvatelstva. Průmyslovými středisky byly v té době pouze Strakonice, Klatovy a Sušice.
Po Druhé světové válce a v období Studené války byly značné části Šumavy a Českého lesa součástí hraničního pásma. Toto území bylo v podstatě nepřístupné a za oběť tehdy padlo množství pohraničních vesnic.
Počátky turistiky v oblasti sahají již do 2.poloviny 19.století. Klub Českých turistů postavil na počátku 20.století několik chat a rozhleden.

Převažujícím typem je vegetace lesní, která se do své dnešní podoby zformovala během dlouhodobého vývoje v poledové době. Pro horskou část Šumavy jsou dnes charakteristické porosty květnatých bučin, horských acidofilních bučin a klimaxových smrčin, jejichž rozložení víceméně odpovídá výškovým vegetačním stupňům. Přirozený charakter těchto zonálních společenstev byl však do značné míry pozměněn dlouhodobým lesnickým hospodařením a výšková stupňovitost je dnes na mnoha místech setřena například výsadbou smrkových monokultur nebo odlesněním krajiny. Lesní vegetace tak v současné době představuje širokou mozaiku od silně pozměněných, nepůvodních společenstev až po přírodě blízké zbytky lesních porostů, které zůstaly zachovány na více lokalitách Šumavy (Boubín, Smrčina, Stožec apod.)
Obecně je pro flóru území Šumavy typické výrazné zastoupení lesních druhů typických pro výškové vegetační stupně Šumavy, nižší druhová bohatost v závislosti na horninovém krystalickém podloží (žuly, ruly) a nedostatku vápníku, obohacení šumavské flóry o alpské druhy (např. hořec šumavský) díky migračním vlnám z dob poledových, zastoupení i druhů pro Šumavu endemických a glaciálně reliktních, významné zastoupení různých typů azonální vegetace (rašeliniště, slatě s "bažinnou klečí", suťové svahy, kamenná moře s reliktními bory, stěny jezerních karů) a společenstva historicky vzniklého bezlesí. Společenstva historicky vzniklého bezlesí vznikla zemědělským extenzivním obhospodařováním odlesněných ploch. Zahrnují celou škálu významných společenstev, zejména antropogenně podmíněná společenstva lučního bezlesí (vlhké, podmáčené a rašelinné louky, vodou neovlivněné květnaté louky a pastviny, vysychavá travinná společenstva, vrchovištní a kamenitá lada aj.).

Tato luční a pastvinná společenstva zůstala zachována jen na části své původní plochy, zejména ve výše položených a donedávna omezeně přístupných územích, kde z části podléhají přirozené sukcesi. Zde je dosud koncentrován výskyt většiny chráněných a ohrožených druhů šumavské květeny. Převážná část dřívějších luk a pastvin byla v souvislosti s poválečným vývojem oblasti ponechána přirozenému vývoji, část ploch byla pomístně zemědělsky obhospodařována. V důsledku přirozené sukcese na ladem ležících pozemcích dochází dnes k degradaci lučních fytocenóz, zániku botanicky významných lokalit a celkovému ochuzení druhové pestrosti. Naproti tomu se na některých místech objevuje jedinečná mozaika společenstev v různých stádiích sukcese, cenných zejména z ornitologického hlediska, ale i jako modelové plochy pro výzkum. Vojenskou činností podmíněné biotopy obnažených a zraňovaných půd jsou osidlovány konkurenčně méně zdatnými ohroženými druhy. Na silně zamokřených stanovištích lze pozorovat regeneraci lučních rašelinišť. Floristické bohatství Šumavy nespočívá ve vysoké početnosti a rozmanitosti druhů, celá oblast je však pozoruhodná rozmanitostí kombinace různorodých prvků a dochováním unikátních společenstev, zejména na extrémních stanovištích (rašeliniště,

Fauna Šumavy se dotvářela do dnešní podoby během doby poledové a měla původně téměř výhradně lesní charakter. Většina druhů živočichů vázaných na les se udržela do dnešní doby s výjimkou velkých predátorů (medvěd, rys, vlk, kočka divoká) vázaných na přirozená stanoviště.
Vodní toky Šumavy jsou v horních tocích minimálně znečištěny a díky tomu je Šumava jednou z nejvýznamnějších oblastí výskytu vydry říční v ČR.

Unikátní fauna bezobratlých, vázaných na rašeliništní společenstva, zahrnuje řadu vzácných reliktních druhů severského původu a byla jedním z hlavních důvodů zařazení Šumavy do Červené knihy ekosystémů IUCN.

Jako velký lesní celek skýtá NP Šumava vhodné prostředí i pro větší druhy obratlovců. Je tradičním refugiem pro lesní druhy kurovitých ptáků. I přes silný úbytek během posledních několika desítek let přežívají na Šumavě populace tetřeva hlušce i tetřívka obecného. Relativně hojnější je jeřábek lesní.
Z velkých predátorů žije dnes na Šumavě trvale pouze populace rysa ostrovida. Jeho úspěšné znovuvysazení během 80. let bylo podmíněné velkou rozlohou zalesněného území, poměrně nízkým stupněm osídlení a dostatečnou potravní základnou (hlavně srnec obecný). Velké druhy kopytníků, především jelen evropský, jsou za absence ostatních predátorů uměle myslivecky obhospodařovány a jejich četnost regulována

Převzato z materiálů Národního parku Šumava

Hrad Kašperk

Vzdálený 1,5 km od "Račánku". Krásná, pohodlná procházka s možným brzkým návratem zpět pod pohostinnou střechu "Račánku".
Nejvýše položený hrad v Čechách.Jedna z jeho věží přišla o střechu při orkánu Kyril - a tak teď nový šindel na ní "svítí" daleko do kraje. Na výhled z věže do čtyř světových stran jen tak nezapomenete.

Náš tip na léto: večerní divadelní představení ve zdech hradního paláce patří k nezapomenutelným zážitkům ze šumavského léta - předtím večeře a sklenička dobrého vína na terase Račánku může zážitek jen umocnit...

Náš tip na zimu: vánoční prohlídky na Kašperku - to je romantika sama. Zvlášť když v "pravé" středověké krčmě kdesi pod věží ochutnáte "středověký" punč (v rámci prohlídky) - jako letos. O jiných vánocích Vás zase čeká třeba živý betlém ... (co uvidíte o kterých Vánocích, je překvapení ... pan kastelán je moc nápaditý a šikovný správce hradu).

Po celá staletí vévodí svou siluetou okolní krajině zdaleka viditelný hrad Kašperk. Jméno tohoto nejvýše položeného královského hradu v Čechách vzniklo českým zkomolením z původního Karlsberg - Karlova Hora. Z výšky 886 m. nad mořem k sobě poutá pozornost návštěvníků tohoto krásného koutu Šumavy.

Založení hradu velmi úzce souvisí s rýžováním zlata a s rozvojem jeho hlubinné těžby v horním Pootaví. Nedaleké Kašperské Hory - tehdy nazývané Reichenstein, později Bergreichenstein - byly již ve 14. století významným horním městem a ze zdejších dolů plynuly do královské pokladny nemalé zisky.

Císař a král Karel IV. usiloval také o vytvoření důležitého obchodního spojení Čech s okolním světem. Značné úsilí proto v té době věnoval rozvoji a rozšíření tzv. Zlaté stezky, která směřovala nepřístupnými šumavskými hvozdy z jihozápadních Čech do bavorského Pasova.

Jak rostl hospodářský význam zdejšího kraje, rostly i reálné důvody pro jeho bezprostřední ohrožení. Za vlády prvních dvou Lucemburků na českém trůně totiž panovalo trvalé politické napětí se sousedním Bavorskem. Ochrana zdejšího území před případným nepřátelským vpádem se stala nutností. Roku 1356 proto přikázal Karel IV. svému staviteli Vítovi, řečenému Hedvábný, aby zde postavil pevný strážný hrad. Staveništěm se stal strmý výběžek Ždánovské hory a základ mohutné stavby byl dokončen již roku 1361, tedy za pouhých pět let.

Jihovýchodním směrem nedaleko od hradu jsou ještě dnes zbytky kamenné stavby zvané Pustý hrádek, která bývala považována za předchůdce hradu již ze 12. nebo ze 13. století. Ve skutečnosti jde o zbytky předsunutého opevnění vlastního hradu.

Po dokončení hrad nespravovala přímo královská komora, ale pronajímala jej takzvaným zástavním držitelům. Těm byla roku 1361 uděleno i právo nejvyšší soudní pravomoci v Prácheňském kraji, tedy právo pečovat o veřejný pořádek, bezpečnost a stíhat provinilce. Prvním držitelem hradu byl, údajně až do císařovy smrti roku 1378 , přítel Karla IV., pražský arcibiskup a první český kardinál Jan Očko z Vlašimi. V době Očkova držení hradu byla dokončena i obchodní Zlatá stezka do Bavorska.

V průběhu dalších let byl hrad ponecháván neustále v zástavě a držitelé se poměrně často střídali. Např. v letech 1411 až 1454 přešel do držení rodu Zmrzlíků ze Svojšína a Orlíka. Otec Petr, královský mincmistr, i jeho stejnojmenný syn patřili mezi přívržence kalicha. Díky jim se Kašperk nikdy nestal terčem pustošivých husitských útoků. Ostatně ani ve své další historii nebyl tento šumavský hrad nikdy dobyt.

Přestože se zástavní držitelé střídali, hrad vyžadoval pravidelnou údržbu. Až ve stejném roce, kdy hrad přebírali Zmrzlíkové ze Svojšína, tedy v roce 1411 nařídil král Václav IV. prostavět na hradě 200 kop, větším dílem nejspíš na jeho náročné údržbě. Když další ze zástavních držitelů hradu, Zdeněk ze Šternberka zorganizoval roku 1465 proti králi Jiřímu z Poděbrad panskou jednotu, byl do tohoto odboje zapojen i Kašperk. Obležen však nebyl, lze tedy předpokládat, že byl udržován v dobrém, odolném stavu.

Problémy s náročnou údržbou hradu však pokračovaly dále a proto čas od čas byl král nucen povolit zástavnímu držiteli proinvestovat nemalou sumu na jeho náročné údržbě. Aby Kašperk nesešel v průběhu dalších let, musel další z významných držitelů hradu, místokancléř a významný stoupenec krále Ferdinanda I. Jiří z Lokšan, vynaložit nezjištěnou značnou částku. Lze předpokládat, že Jiří z Lokšan hrad v skutku udržoval v dobrém stavu, neboť i s rodinou často pobýval na hradě samotném nebo v domě v Kašperských Horách. Za pokusu o odboj českých stavů proti králi nechal Jiří hrad obsadit ke králově potřebě svými lidmi, aby tudy mohlo bez překážek táhnout na pomoc vojsko z Bavor. Ferdinand Jiříka odměnil výměnou Kašperka za výnosnější Březnici.

S postupujícími desetiletími však hrad přestal plnit své původní poslání a roku 1584 započala královská komora zdejší panství rozprodávat. Jeho zbytky pronajímal městu Kašperské Hory a v roce 1614 císař a král Matyáš pronajal městu i samotný hrad. V roce 1616 či 1617 hrad, který byl až dosud vždy hradem královským, kašperskohorským prodal.

V té době byl Kašperk již značně sešlý a ani zamýšlené opravy jej nemohly uvést do původního stavu. To jej možná uchránilo před úplným zbořením, které vojenská kancelář císaře a krále Ferdinanda III. v roce 1655 nařídila provést na většině pohraničních hradech v Čechách ze strachu, aby se nestaly útočištěm nepřátel moci habsburské dynastie. Na druhou stranu se však městští zastupitelé necítili povinni se o hrad dále starat a tak ho s klidem nechali chátrat, neboť pro ně bylo zajímavé pouze panství s hradem spojené.

Nový romantický zájem o hrad jako zříceninu povstal od druhé poloviny 19. století. Roku 1861 městská rada započala aspoň s nejnutnějším zabezpečením hradní zřícenuny. Počátkem 20.století obec dokonce žádala vídeňské ministerstvo kultu a vyučování o subvenci 2500 Korun na rozsáhlejší udržovací práce. Pro vážné pochyby o serióznosti celého projektu však byla tato smělá žádost zamítnuta. Po světové válce se rozpadající zříceninu pokoušela zachránit kašperskohorská městská rada ve spolupráci s místním okrašlovacím spolkem. Po skončení druhé světové války začal hrad opět chátrat.

Teprve od počátku 70 let 20. století začal stát prostřednictvím příslušného památkového ústavu usilovat o záchranu a následné zpřístupnění této středověké památky. Toto úsilí bylo završeno počátkem 90., kdy byla tato hrad zpřístupněn široké veřejnosti. Zhruba ve stejné době si však město Kašperské Hory zažádalo o navrácení svého historického majetku a tak od roku 1994 je vlastníkem i provozovatelem Kašperka město Kašperské Hory.


Architektura

Hrad byl vybudován na severozápadním skalnatém výběžku hory Ždánova na půdorysu 300 m dlouhého protáhlého oválu, jehož podélná osa směřuje od západu k východu. Poloha hradu byla z hlediska obrany velice výhodná, neboť terén zde spadá většinou strmě dolů, zejména na obou delších stranách stavby. Protáhlá dispozice se skládala ze tří částí. První, z boku a čela přiložená k ostatním částem hradu, měla víceméně obranný charakter. Před vstupní bránou do hradního areálu byl vyhlouben ještě dnes jasně viditelný příkop, jenž v minulosti býval překlenutý padacím mostem. Z boku zajišťovala bránu malá okrouhlá věž, která se dochovala ve zbytcích zdiva.

Do druhé části hradu se vstupovalo po stěžejkovém padacím mostě, vedoucím přes vyzděný příkop. Tuto dlouhou a protáhlou část hradu, v níž byly situovány hospodářské budovy, uzavírala hranolová věžovitá stavba. Podélné hradní jádro odděloval od druhého nádvoří další vyzděný příkop a opevňovala je hradba ukončená cimbuřím. V 15. století byla do prostoru mezi touto hradbou a Západní věží vestavěna budova tzv. purkrabství.

Obdélný palác, srostlý do jednoho celku s obytnými věžemi, se tohoto obvodového opevnění vůbec nedotýkal. Čelní stěny obou 30 m vysokých věží, které by mohlo ohrozit případné ostřelování z tehdejších vrhacích či metacích zbraní, neměly žádný otvor (stejně jako na Karlštejně). Jediný přístup do přízemí paláce umožňoval z jižní strany padací můstek, který dosedal na rampu přistavěnou k obvodové hradbě. Obytné prostory byly jako obvykle až ve vyšších patrech. Jedna ze čtyř místností prvního patra byla roubená komora s charakteristickými pyramidálně uspořádanými okénky v půlkruhovém ústupku ve zdivu.

Ve druhém patře byly pouze tři prostory - velký sál s dvěmi menšími místnostmi po obou stranách. Věže ukončené ochozy vyloženými na velkých kamenných kvádrech, tzv. krakorcích, byly o dvě patra vyšší než palác. V posledním podlaží jsou směrem do krovu paláce situovány portálky s otvory pro padací můstek.

Střechy věží, tzv. helmice, byly vyzděny z cihel, jak dokládá vzácně dochovaný zbytek na Západní věži. Střechy měly tvar jehlanu a byly vystavěny z tvarově i rozměrově atypických cihel, tzv. buchet. Protože hrad neměl vlastní studnu, byli jeho obránci odkázání využívat i srážkovou vodu, kterou na věžích zachycovaly kamenné žlaby, položené kolem svislých podezdívek. Odváděly ji kamennými chrliči dolů, aby se nezadržovala na ochozech položených na zdi. Ochozy byly navenek rozšířené o kamenné kvádry tzv. krakorce.

Jižní a severní stěny paláce oživují okenní otvory s částečně dochovanými kamennými ostěními a zbytky arkýřů položených na krakorcích. Na severní straně Východní věže se poměrně dobře zachoval prevet - arkýřový záchod, vysazený přes zeď na krakorcích. Na hradě najdeme také lomené a sedlové typy kamenných portálků a další prvky gotického stavitelství a kamenictví.

Hrad Kašperk se řadí mezi nejvýznamnější dochované doklady české hradní architektury 14. století. V podobě jeho vnitřního hradu vrcholí tendence ke srůstání obytných věží s palácem, typické pro český vývoj poloviny 14. věku. Poměrně velký důraz zde byl kladen na pohodlné bydlení a reprezentaci. Obranná funkce zůstávala zcela pasivní, při obraně hradu se spoléhalo spíše na jeho jedinečnou polohu. Jakýmsi sesterským hradem Kašperku, tj architekt. podobným a rovněž královským, byla Radyně, tyčící se nad Starým Plzencem. Za jasného počasí je z Kašperku Radyně, vzdálená vzdušnou čarou cca 65 km, opravdu vidět. V době vlády Karla IV. a jeho nástupců na českém trůnu spolu prý posádky obou hradů mohly komunikovat pomocí kouřových signálů.

Pustý Hrádek

Ke zřícenině Pustého hrádku se pojí spousta strašidelných pověstí. Není divu - je opravdu pustý a místo má zvláštní atmosféru. Je z něj ale jeden z nejkrásnějších - a méně známých - pohledů na hrad Kašperk. Rozhodně stojí za návštěvu.
Náš tip: nejlépe se na něj dostanete, když spojíte prohlídku hradu Kašperk se "zacházkou" na Pustý hrádek. Cesta na něj je značená od rozcestníku před hradem Kašperk,kde se téměř u samotného hradu dělí cesta na tu, která Vás zavede k hradní bráně - a cestu doleva vedoucí na Pustý hrádek - odtud jste tam za malou chvilku. Nezapomeňte si fotoaparát - litovali byste!

Kdy byl Pustý hrádek založen, o tom badatelé vedou spory. Neví se ani, byl-li to vůbec samostatný hrad. S největší pravděpodobností se jedná o předsunuté opevnění hradu Kašperk. I když z hrádku zbylo dnes jen kamení, kvůli krásnému výhledu se určitě vyplatí zříceninu navštívit. Hrádek snad vznikl v době, kdy hrad držel významný český rod Šternberků ze Šternberka. Zdeněk ze Šternberka zorganizoval v roce 1465 odbojné seskupení usilující o sesazení Jiříka z Poděbrad z českého trůnu. Tehdy byl do tohoto odboje zapleten i Kašperk. Posádka proto očekávala návštěvu královského vojska. V této době tedy možná spatřil světlo světa i Pustý hrádek. Jisté to ale není, jiní badatelé kladou narození pevnůstky až do doby, kdy byli zástavními pány hradu pánové ze Švamberka.

Pustý hrádek, ještě když byl nový a zachovalý, měl podobu velké pětiboké věže. Cesta, která pod ním na okraji severní stráně ústila do sedla a odtud stoupala k první hradní bráně, byla po celé délce i se vstupní částí hradu přímo pod kontrolou tohoto opevnění. Dnes tu na vás čeká jen hromada kamení.

Jak to bylo se zkázou hrádku?
K zániku hrádku se váže legenda. Na hrádku žilo pět rytířů. Jednoho dne jeden z nich sledoval z věže zvláštní podívanou. V lese se honilo pět jelenů a pět srnců kolem dokola. Vybíhali zběsile proti sobě a pak opět zděšeně ustupovali. Jeden z jelenů se parožím zapletl do větví stromů a nemohl se vyprostit. Jeho druzi jej opustili a prchli. Rytíř přispěchal dolů a bez námahy jelena skolil. Zvíře kleslo k zemi, ale z rány se hned vylíhnul ďábel a posypal rytíře čímsi žhavým. Ten se okamžitě proměnil v čerta a zmizel spolu s tím prvním. Ještě tentýž den v noci vniklo do ložnice zbylých rytířů strašidlo s kosou a chtělo je zabít. Stateční muži se chopili mečů a chtěli se bránit. V ten okamžik se jim ale pod nohama začala bortit podlaha, hrad se s rachotem zřítil a všechno živé pohřbil ve svých troskách. Od té doby bylo nejlepší se tomuto místo vyhnout.

Jednou tudy prý šel jeden sedlák, pojednou uslyšel překrásný sladký zpěv. Bylo sice již k večeru, sedlákovi ale zvědavost nedala, šel po hlase a našel vyhloubený balvan. V prohlubni leželo krásné dítě. Když se k němu naklonil, začalo ho, byť to bylo nemluvně, prosit, aby je vzal a donesl do Vlčí rokle. Sedlákovi to bylo podezřelé. Marně ho dítě prosilo, raději se otočil a utíkal domů. Večer vyprávěl přátelům, co se mu přihodilo, a domluvili se, že se druhý den půjdou podívat, co se s dítětem stalo. Ten podivný balvan skutečně našli, ale v jeho prohlubni leželo jen několik černých uhlíků. Sedlák je začal opatrně prohrabovat, a tu se z nich ozval hlas dítěte: „Včera jsi mě nechtěl nést, dnes ponesu já tebe.“ Za několik dní nesli sedláka na hřbitov. Spadl na něj strom v lese.

Ke zřícenině Pustého hrádku se pojí spousta strašidelných pověstí. Není divu - je opravdu pustý a místo má zvláštní atmosféru. Je z něj ale jeden z nejkrásnějších - a méně známých - pohledů na hrad Kašperk. Rozhodně stojí za návštěvu.

Náš tip: nejlépe se na něj dostanete, když spojíte prohlídku hradu Kašperk se "zacházkou" na Pustý hrádek. Cesta na něj je značená od rozcestníku před hradem Kašperk,kde se téměř u samotného hradu dělí cesta na tu, která Vás zavede k hradní bráně - a cestu doleva vedoucí na Pustý hrádek - odtud jste tam za malou chvilku. Nezapomeňte si fotoaparát - litovali byste!

Hrad Rabí

Hrad Rabí

Hrad vzdálený cca 14 km od "Račánku" - to je zase nejrozsáhlejší hradní zřícenina v Čechách - zdálky ani moc jako zřícenina nepůsobí. Také tam leccos uvidíte i uslyšíte. Letních koncertů i představení šermířských skupin je na Rábí přes léto vždycky spousta. Potkat se tam můžete i se sokolníky a jejich okřídlenými přáteli - dravci.

A víte, že podle pověsti přišel Jan Žižka pod Rábím o své druhé oko? Vy se bát nemusíte - útokem Vás může vzít jen nabídka všeho možného - zajímavého i dobrého - při některém ze "středověkých" trhů - i ty bývají na Rábí, když se "strefíte" do správného data.

Historie objektu:

Zakladatele hradu Rábí neznáme. Vše se však zdá nasvědčovat tomu, že původně malý hrad postavili nejpozději v první třetině 14. století páni z Budětic, kteří patřili k významnému jihočeskému rodu pánů z Velhartic. Domněnku některých badatelů, že je hrad řádově o sto let starší, se nepodařilo doložit. První přímá zpráva o Rábí je dokonce až z roku 1380, kdy hrad držel Půta Švihovský z Rýzmberka. Jak Švihovští Rábí získali, není známo; je však skutečností, že prakticky celá historie existence hradu je s tímto významným českým rodem svázána. Okolo roku 1400 Švihovští Rábí rozšířili a opevnili, takže byl pak považován za jedno z nejpevnějších míst v Čechách. Proto se sem také za husitských válek, kdy byl majitelem hradu Jan Švihovský, stahovali katolíci z širokého okolí i se svým majetkem. Jejich víra v pevnost hradu však nedošla potvrzení, protože hrad dvakrát dobylo husitské vojsko v čele se samotným Janem Žižkou z Trocnova. Poprvé na jaře roku 1420, kdy se hrad vzdal téměř bez boje; husité pak ukořistěné cennosti před hradem spálili a s nimi upálili i sedm zajatých kněží. Druhé dobývání Rábí v létě 1421 již bylo mnohem urputnější a pro samotného Žižku se stalo doslova pohromou, protože zde přišel o své druhé oko. Legenda praví, že Přibík Kocovský, jeden z obránců hradu, zasáhl šípem hrušku, pod níž Žižka stál, a z této hrušky odlétla Tříska tak nešťastně, že jej zasáhla do jeho jediného vidoucího oka. Moderní výzkumy pravdivost legendy potvrdit nemohou, ukazují však, že na Žižkovo pravé oko byl zřejmě veden úder tupým předmětem. Tak jako tak, slavný vojevůdce velmi pravděpodobně oslepl docela. Hrad Rábí zůstal v držení Švihovských i po husitských válkách; po roce 1479 jej držel Půta, který zastával úřad zemského sudího a patřil k nejbohatším velmožům země. On také zahájil velmi nákladnou přestavbu Rábí, kterou mělo hradní opevnění udržet krok s velmi rychle se rozvíjející obléhací technikou. Tato přestavba, jejíž duší byl slavný architekt Benedikt Rejt, byla však finančně tak náročná, že přispěla k faktickému finančnímu úpadku Švihovských. Ti byli nakonec nuceni svůj rodový majetek včetně Rábí v roce 1549 prodat, čímž začal postupný úpadek hradu. Majitelé se pak střídali a za Viléma z Rožmberka již hrad sloužil jen jako sídlo úřednictva. Zkázu již téměř pustého Rábí dovršili za třicetileté války Mansfeldovi vojáci, kteří je vydrancovali a zpustošili. Posledními šlechtickými majiteli pustého hradu byli od roku 1708 páni z Lamberka. Od nich získal roku 1920 zříceninu bezplatně Spolek pro zachování uměleckých, historických a přírodních památek v Horažďovicích, který na hradě provedl první zabezpečovací práce. V opravách se pak dlouhodobě pokračovalo za státního vlastnictví po roce 1945. V současnosti je tato hodnotná památka přístupná veřejnosti.

Exteriér, stavební vývoj: Hrad Rábí stojí na nevýrazném návrší nad stejnojmenným městečkem nedaleko Sušice. Rozsáhlý areál má nepravidelný půdorys s orientací jih - severovýchod. Nejstarší částí hradu je stísněné jádro s mohutným donjonem na půdorysu obdélníka téměř 13 x 19 m. Vstup do donjonu byl možný v druhém patře po můstku, jehož poslední část byla padací a který byl k věži přiveden z protější věžovité stavby lichoběžníkového půdorysu, vystupující na severu z obrysu okružní hradby jádra. Druhé patro velké věže vyplňovala obytná síň; obydlí samotného hradního pána zabíralo patro třetí. Brána do jádra se nacházela v jihovýchodním rohu jeho jinak téměř oválné okružní hradby; příchozí tak musel obejít téměř tři čtvrtiny obvodu velké věže, aby se vůbec dostal k již zmíněné vstupní lichoběžníkové stavbě. Na východě k jádru přiléhalo malé předhradí téměř trojúhelníkového tvaru. Na předhradí byla vyhloubena studna. Zřejmě koncem 14. století byla do předhradí umístěna pod skálu v sousedství studny nízká hospodářská budova a zároveň byl hrad rozšířen o další přehradí s dvěma hranolovými nárožními věžemi. Snad již z této doby pochází základ traktu při západní hradbě nového předhradí, zvaného později Staré pokoje. Obě předhradí byla propojena bránou v hranolové věži. Před prvním předhradím už zřejmě býval pouze příkop a val; pro domněnku, že i prostor pozdějšího pozdně gotického předhradí byl již tehdy nějak ohrazen či opevněn, není důkazu.

Přibližně v této podobě přečkalo Rábí téměř celé 15. století a výrazné změny doznalo až za rozsáhlé pozdně gotické přestavby na jeho sklonku a počátkem století 16.. Relativně nejmenších změn doznalo jádro, kde k nim ostatně ani nebyl příliš velký prostor: obytná věž byla doplněna o malou patrovou budovu a několik velkých oken, vstupní lichoběžníková stavba dostala nové nejvyšší patro se třemi velkými arkýři a samotná brána do jádra byla začleněna do nové obdélníkové budovy přístupné pouze po rampě z kdysi nejstaršího předhradí. Celou tuto část hradu vyplnila mohutná budova tzv. Nových pokojů, která přesáhla i do prostoru prvního předhradí, kde pohltila starší hranolovou nárožní věž na východě areálu. Nové pokoje byly podsklepeny a v patře přístupném po kamenném schodišti měly dva velké sály, k jednomu z nichž se připojovala arkýřová kaple. Není sporu, že objekt Nových pokojů představoval razantní rozšíření obytného komfortu hradu na přelomu 15. a 16. století. Při západní hradbě prvního předhradí byly rozšířeny Staré pokoje, zahrnující i černou kuchyni. Čelo předhradí zaplnila nová obdélníková budova a velká nádrž na vodu v jejím sousedství. Snad nejmarkantnější změnu však prodělalo hradní opevnění. Při východní hradbě starého předhradí, poblíž Nových pokojů, byla zbudována bateriová věž půlkruhového půdorysu a na jihu, západě a severu obklopilo celý areál mimořádně mohutné pozdně gotické opevnění. Jeho základ tvoří několik metrů silná zeď s hrázděným ochozem na koruně, kde bylo možno postavit i děla velkých ráží. Druhá řada děl mohla být umístěna za hradbou samotnou, což dokládají v ní proražené klíčové střílny. Na jihu a západě nahrazovala tato impozantní hradba starší val a byla zde doplněna o dvě dělostřelecké bašty, z nichž ta větší má polygonální tvar; na severu a severovýchodě pak byl val zrušen a hradební zeď zde vytvářela další předhradí, uzavřené na východě obrovským torionem a k němu přiléhající mohutnou dělostřeleckou baštou. Při patě torionu, zcela na východě, je příhrádek, jímž procházela cesta do pozdně gotického předhradí. Vstup do předhradí má formu průjezdu v hranolové věži. Příhrádek sám byl ještě jednou branou předělen a před ním vznikly dvě subtilní pozorovací hranolové věže. Součástí obrany vstupní části se stal i starý gotický kostel Nejsvětější trojice, nově přístupný z torionu můstkem v patře. Velmi kvalitní opevnění hradu nebylo pro svou nákladnost nikdy dokončeno, jak o tom svědčí jednak východní strana areálu, jednak slabá příčná hradba zakončující pozdně gotickou hradu na jihojihovýchodě; ta nebyla jistě původně zamýšlena jinak než pouze jako dočasné provizorium.

Hrad a zámek Velhartice

Pamatujete si ? - "král Karel s Buškem z Velhartic teď zasedli si k dubovému stolu, ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic.... atd. Tak to bylo na tomhle hradě - Velharticích. Výjimečně krásná poloha, výjimečně pojatá expozice o životě na renesančním zámku, který přiléhá k původnímu gotickému mostu zachovanému z původního hradu. Velké lákadlo pro děti i dospělé - najdete jej ve vzdál. cca 28 km od "Račánku", ale výlet na něj stojí zato.

A náš tip: až budete odcházet z hradu, zajděte se podívat na malý skanzen těsně pod hradem. Dojem z prohlídky hradu tady v klidu "dozní". Chaloupky přenesené sem do "podhradí" jsou opravdu jako z pohádky - z takových odcházel český Honza do světa, aby se stal králem ... Co myslíte, mohou být pohádky pravdivé?

Historie objektu:

Stavitele velhartického hradu, založeného někdy po roce 1290, neznáme. Jméno Velhartice či Vilhartice snad hrad dostal podle nějakého Vilharta, který je ovšem historii rovněž neznámý. Jako první majitel hradu je roku 1318 uváděn Bušek z Velhartic. On i jeho stejnojmenný syn patřili k výrazným postavám z okolí římského císaře a českého krále Karla IV. Rod Velhartických vymřel po meči Janem r. 1390 a hrad pak přešel do rukou pánů z Hradce. Menhart z Hradce (zemřel roku 1449), známá postava české politické scény období husitských válek a pohusitského období, se zasloužil o výstavbu velké věže; ta sloužila za sporů Menharta a jeho syna Oldřicha s Jiřím z Poděbrad jako úschovna českých korunovačních klenotů, což svědčí o vynikajícím renomé hradu v této době. Menhartův syn Oldřich prodal velhartické zboží Děpoltovi z Rýzmberka, od jehož potomků je odkoupil r. 1506 Zdeněk Lev z Rožmitálu a z Blatné. Jeho syn Adam Lev přebíral panství již zadlužené; to jej spolu s dluhy, které nashromáždil sám, přinutilo r. 1540 prodat Velhartice Adamovi ze Šternberka. R. 1589 bylo panství rozděleno a jeho část s hradem získal Jindřich Plánský ze Žeberka. Od jeho vnuka Jana Viktorina koupil Velhartice r. 1597 Volf Perglar z Perglasu. Jeho syn Václav Otakar se přidal na stranu evangelických stavů a majetek mu byl po Bílé hoře zabaven. Velhartice nakrátko získal císařský generál Baltazar Marradas (r. 1622), avšak již r. 1628 je prodal císařskému plukovníkovi Martinu Huertovi de Hoeff. Tento cizinec a zbohatlík prováděl na panství násilnou rekatolizaci. Byl však posledním majitelem, který výrazně ovlivnil podobu hradu výstavbou nového renesančního paláce a pivovaru. Po jeho smrti r. 1637 se majitelé Velhartic rychle střídali, což v konečném důsledku znamenalo jeho úpadek a částečně i proměnu ve zříceninu. K částečným opravám hradu došlo za Karla Sturmfeldera z Oppenweileru r. 1848 a za Henneberg-Spiegelů r. 1930. Při akci posledně jmenované byl rekonstruován Huertův palác podle návrhu architekta K. Pecánka. Posledními soukromými vlastníky hradu byli Windischgrätzové, kterým byl objekt spolu s jinými statky v roce 1945 vyvlastněn. K postupné renovaci Velhartic bylo přistoupeno za komunistického režimu a toto úsilí bylo úspěšně dotaženo do svého cíle v r. 2000, takže dnes je možné velhartický hrad považovat za naši památku první kategorie.

Exteriér, stavební vývoj:

Dost rozsáhlý areál velhartického hradu se nachází na protáhlém skalnatém návrší obtékaném na jihu a jihozápadě říčkou Pstružnou. Stavební vývoj objektu lze rozdělit do tří etap. Nejstarší hradní jádro má tvar protáhlého trojúhelníku se zaoblenými nárožími. Přístupová cesta a vstupní brána na západní straně byla střežena nejstarším objektem na hradě palácem zvaným Rajský dům. Pod Rajským domem jsou dodnes ve skále vylámané sklepy. Zřejmě v bezprostřední návaznosti na výstavbu Rajského domu vznikl druhý, menší palác přiléhající k okrouhlé věži ve východním vrcholu trojúhelníku. Zde také bývala hradní kaple. Jižně od tohoto paláce býval dvůr, který sloužil jako hospodářské zázemí. Snad již tehdy byl tento dvůr připojen k jádru hradbou, která na jižní straně vymezovala prostor malého předhradí. Vstupní brána do předhradí se nacházela v bezprostřední blízkosti vstupu do jádra; před ní se nacházel příkop. K výrazné proměně hradu došlo v 15. století, především zásluhou Menharta z Hradce. Na západní straně vyrostlo nové předhradí nepravidelného půdorysu. Brána do něj se nachází v dovnitř otevřené věži stojící v nejjižnějším rohu předhradí a byla přístupná po padacím mostě přes ve skále vylámaný příkop. Pozoruhodná je štěrbinovitá střílna v branské věži, která směřuje šikmo do příkopu. Střílny v předhradí lze vůbec považovat za pozoruhodnost; doplňují totiž ve spodní části hradeb tradiční cimbuří a někdy nejsou proraženy kolmo na osu hradby, nýbrž nasměrovány na konkrétní cíl. Spolu s dvěma polookrouhlými, dovnitř otevřenými baštami a jednou baštou trojúhelníkovou jsou tak dokladem velmi pokročilé opevňovací techniky z doby před r. 1450. Zdaleka nejimpozantnější stavbou Menharta z Hradce na hradě je hranolová věž zvaná Putna, stojící samostatně na předhradí a bránící svou hmotou hradní jádro. Půdorys věže představuje obdélník o rozměrech 18 × 9,25 m se stěnami 1,8 - 3 m silnými. Věž byla příčně dělena trámovými stropy, které ji původně dělily na možná až pět podlaží. Jediný vstup do věže byl možný portálkem v prvním patře, přičemž výška přízemí byla 8 m! Portálek byl přístupný po dlouhém kamenném mostě na mohutných okrouhlých pilířích, jenž spojuje věž s Rajským domem. Obě tyto budovy však k mostu, jenž byl původně krytý, přímo nepřiléhají; asi 1,6 m široké mezery na obou stranách byly překlenuty malými padacími můstky, jejichž vytažení by v případě nebezpečí učinilo věž, most i Rajský dům samostatnými jednotkami. Koncepce věže, která neměla prakticky žádných otvorů (z dochovaného torza věže jsme dnes schopni usuzovat pouze na dvě velká okna ve druhém patře) a mohutného opevněného mostu nemá v evropské hradní architektuře obdoby a podporuje domněnku, že věž sloužila k úschově českých korunovačních klenotů, které byly na Velharticích skutečně uloženy. 16. století představovalo ve stavebním vývoji hradu pouhé intermezzo - patrně z této doby je renesanční pivovar přestavěný z hospodářského dvora na jihovýchodě a snad i budova někdejšího, dnes zcela zaniklého lihovaru. Třetí významnou etapou stavebního vývoje hradu je éra zbohatlíka Martina Huerty z období třicetileté války. Ten nechal při severní hradbě jádra - na místě předpokládané starší zástavby neznámé podoby - zbudovat nový pozdně renesanční palác, někdy nesprávně označovaný jako zámek. Huertův palác má na nádvorní straně arkády a je nejluxusnějším objektem na hradě.

Interiér:

Ke shlédnutí jsou interiéry renesančního Huertova křídla s dobovým mobiliářem. Prohlídkový okruh zámeckého křídla je zaměřen na prezentaci každodenního života šlechticů v 16. a 17. století na malém venkovském sídle se zaměřením na zábavu a hry. Expozice vychází z dobových grafik a návštěvník tak jakoby prochází dějem jednoho všedního dne na renesančním sídle. V prostorách Rajského paláce jsou zpřístupněna jednotlivá plochostropá patra a je v nich umístěna expozice ˝Středověký život na šachovnici dle Tomáše Štítného ze Štítného˝.

Současný stav:

Hrad Velhartice se v podstavě dochoval v té podobě, jak byl popsán výše. Huertův palác byl kompletně rekonstruován a dnes je zde umístěna hradní expozice. Úplnou rekonstrukcí prošla i budova pivovaru a naprostá většina opevnění. Jako úspěšnou lze označit i konzervaci velké věže a Rajského domu; most, který je spojuje, patří k nejzajímavějším stavbám svého druhu u nás a dělá Velhartice Velharticemi. Pouze jižní hradba jádra - s výjimkou vstupní brány - a budova lihovaru se prakticky vůbec nedochovaly a dnes je z nich patrné maximálně zakonzervované základové zdivo.

Hradiště Sedlo

Halštatsko-laténské hradiště, jehož (snad požárem) "spečené" zbytky valů ještě najdete pod akropolí, je vzdálené od "Račánku cca 7 km. Tedy výlet "procházkou", na který se můžete z Račánku vydat i pěšky. Nebo "popojet" autem do nedalekých Albrechtic a zaparkovat u bývalé školy - nyní penzionu Pod Sedlem (určitě Vám tam dají napít)- pak už je to opravdu jen necelých půl hodiny chůze k vrcholu Sedla. Odtud je nádherný panoramatický 180ti stupňový výhled .

Náš tip: Každoročně se na vrchol Sedla pořádá novoroční výstup - už tradičně - mnoho let tak můžete přivítat po silvestrovském večeru nový rok na tomto místě s prastarou historií. A pokud dorazíte včas, dostanete tam i občerstvení. Jaké - to neprozradíme. Oslavte Silvestra na "Račánku" - vydejte se přivítat Nový rok na Sedlo - a uvidíte...

Hradiště na Sedle je skalní pevnost na Šumavě asi 1 km od obce Albrechtice u Sušice v horním Pootaví u Sušice nacházející se ve výšce 902 m.n.m. na hoře Sedlo Jedná se o zcela unikátní skalní pevnost pocházející z období 5. až 7. století před naším letopočtem. Skládá se z přirozených obranných prvků, jenž jsou tvořeny soustavou místních skalek a skal doplněnou o dlouhý umělo kamenný val v celkové délce asi 400 metrů. Pevnost je pravděpodobně keltského původu a patrně souvisí s místními nalezišti zlata na řece Otavě, jedná se o velmi významnou archeologickou lokalitu. Její přibližná velikost činí zhruba 400 x 130 metrů, tedy celkem okolo pěti hektarů.

Řeka Otava

Zlatonosná Otava protéká údolím pod Kašperskými Horami - z "Račánku" k ní máte cca 6 km na její břeh. Pstruhová řeka - jedna z nejkrásnějších v Čechách.

Řeka Otava je po Vltavě, jejímž je levostranným přítokem, druhou největší jihočeskou řekou. Vlévá se do Vltavy pod hradem Zvíkovem v oblasti Orlické přehrady.

Otava vzniká soutokem řek Křemelné a Vydry u Čeňkovy Pily na Šumavě. Za hlavní pramennou větev je považována Vydra, která pramení jako Modravský potok ve výšce okolo 1.200 m n.m. Od soutoku Křemelné s Vydrou protéká Otava úzkým údolím. Říční koryto je balvanité, s četnými peřejemi. Nedaleko od místa vzniku přijímá zleva u Rejštejna svůj první větší přítok, říčku Losenici.

Před městem Sušicí zmírňuje rychlost a rozlévá se do širokého údolí. Dlouhým obloukem obtéká rozlehlou zříceninu hradu Rabí, pokračuje směrem k městu Horažďovicím a odtud již směřuje ke Strakonicím. Tam se do Otavy vlévá zprava její další větší přítok - Volyňka.

Od Strakonic směřuje tok Otavy k městu Písku. Ještě před ním se do ní vlévá zprava řeka Blanice. V Písku překlenuje vodní tok Otavy kamenný most ze 13.století, jeden z nejstarších dochovaných kamenných mostů ve střední Evropě. Od Písku protéká Otava hlubokým a úzkým údolím až k horní části Orlické přehradní nádrže. Posledním větším přítokem Otavy před jejím ústím do Vltavy je Lomnice, jež se do ní vlévá z levéstrany před hradem Zvíkovem.

Otava je jednou z nejoblíbenějších jihočeských vodáckých řek. Sjízdná je prakticky na celém svém toku. Délka jejího toku měřená od pramenů Vydry činí 133 km. Řeka odvodňuje území o rozloze téměř čtyři tisíce kilometrů čtverečních.

Část toku mezi Čeňkovou Pilou a Sušicí zpřístupňuje trasa červené turistické značky. Od Sušice k Horažďovicům vede okolo Otavy trasa zelené značky. Mezi Horažďovicemi a Strakonicemi vede údolím řeky opět trasa červené značky. Z Písku až k Vráži zpřístupňuje Otavu další červená značka. Poslední úsek toku Otavy mezi soutokem s Lomnicí a ústím do Vltavy je přístupný po červené značce z obce Ostrovec, případně od mostu přes Otavu u Zvíkova.

Horní tok Otavy do Sušice bývá sjízdný převážně za jarního tání nebo po větších deštích. Splavnost tohoto úseku také ovlivňuje elektrárna na Vydře při vypouštění akumulační nádrže pod Sedelským vrchem. Intervaly vypouštění probíhají podle vodního stavu v nádrži od 6.00 do 10.00 hod. nebo od 6.00 po celý den. Hranice sjízdnosti úseku Čeňkova pila - Rejnštejn lze posoudit na vodočtu v Rejštejně na ř. km 108,3, který by měl ukazovat min. 75 cm. Pro úsek z Rejštejna do Sušice by měl stačit údaj min. 70 cm na stejném vodočtu. Bezproblémové splutí zbývajícího "letního" úseku ze Sušice do Písku nebo k ústí umožní stav 50 cm na vodočtu v Katovicích (ř. km 60,9). Tato část řeky je splavná většinou po celý rok s výjimkou dlouhotrvajících veder. Na horním toku do Rejštejna je třeba dobré vybavení a zkušené jezdce. Při stavu nad 120 cm na vodočtu v Rejštejně je řeka velmi obtížná. Nebezpečný je jez na Křemelce ve Strakonicích.

Otava je poměrně dobře přístupná po silnici, takže pokud přepravujeme lodě autem, zahájit nebo ukončit plavbu lze prakticky kdekoliv (mimo NP Šumava). Od Sušice také téměř nepřetržitě sleduje řeku železnice, která umožňuje zahájit plavbu v Sušici a ukončit ji veStrakonicích nebo Písku. Motorizovaní vodáci také končí v Katovicích, na soutoku s Blanicí u Putimi, Štěkni nebo v kempu pod Vráží. Rychlost plavby se v horním úseku k Sušice pohybuje mezi 6-7 km/h, na zbývajícím toku 4-5 km/h. Celou Otavu lze splout za 4 až 5 dní. Tok Otavy mezi Čeňkovou pilou a Rejštejnem leží na území NP Šumava, kde je plavba časově omezena. Tento říční úsek je povoleno splouvat (obdobně jako na Vltavě) pouze v období od 15.3 do 31.10., a to v denní době od 8.00 do 18.00 hod, a je zakázáno nastupování a vystupování na břehy mimo vybraná místa (soutok - pravý břeh, Pavlova louka - pravý břeh, sil. Most Rejštejn - pravý břeh).

Vydejte se na putování po řece Otavě a staňte se vodáky. Spěchat nemusíte, celá řeka se dá splout sice za 4 - 5 dní, ale chcete-li poznat i okolí, je dobré počítat s celým týdnem. Konečně uvidíte známá i neznámá místa z úhlů, které se Vám ze břehu nenabídnou, peřejky budou bublat a voda šplouchat pod Vaší lodí. Doslova a do písmene budete spjatí s řekou, přírodou a životem kolem ní. Po první plavbě z vás budou vodáci a pozdrav ahoj Vám pokaždé připomene jednu z Vašich nejkrásnějších dovolených. Vyberte si některou z osvědčených tras, která bude nejvíce vyhovovat. Vašim možnostem.

Řeka Vydra

Krásná, nespoutaná horská říčka - její jméno se k ní hodí. Na soutok dravé Vydry s její klidnější "sestřičkou" Křemelnou u Čeňkovy pily dorazíte od "Račánku asi po 13 km jízdy autem.

Náš tip: nechte auto na Čeňkově pile a pusťte se po naučné stezce proti proudu Vydry - uvidíte kaňon Vydry - to nejkrásnější z bohaté šumavské nabídky. Cestou se můžete občerstvit na rázovité Turnerově chatě, protože v "hrncích" v korytě Vydry nic k jídlu není. Jako to myslíme? - To se dozvíte právě na té naučné stezce. Pokud dojdete až na Antýgl, uvidíte, jak vypadal původní šumavský dvorec - teď slouží jako zázemí autokempinku. I tam najdete rychlé občerstvení s nápoji a můžete si tam odpočinout přímo u břehu Vydry.

Je to klidný, celodenní výlet v tak krásné přírodě, že se Vám bude zdát neskutečná... Na večeři se ale vraťte k nám .... na "Račánek" - terasa už na Vás bude čekat - a do útulného pokojíčku je z ní po krásném dnu tak blízko...

Vydra je jedna ze šumavských řek. Není dlouhá. Její vody protečou 23 kilometrů a sto metrů, než se potkají s Křemelnou vznikne Otava. I tak plocha jejího povodí zabírá 146,2 km2 a průměrný roční průtok hned nad soutokem činí 4,13m3/s. Pramen Vydry najdeme u státní hranice s Německem na severozápadním svahu Luzného, 1215 m nad mořem (v Luzenském údolí jsou po obou stranách potoka velká rašeliniště). Na svém horním toku je nazývána Luzenský potok, po soutoku s Březnickým potokem Modravský potok a po soutoku s Roklanským potokem v osadě Modrava se teprve jmenuje Vydra.

Určitě stojí za pozornost také přítoky Vydry. Z přítoků horního toku (nad Modravou) je známý pravostranný 5,0 km dlouhý Ptačí potok, stékající ze severních svahů Malé Mokrůvky (1330 m) a Mrtvého vrchu (1254 m) a 4,1 km dlouhý Černohorský potok, pramenící v Černohorském močálu mezi Čertovým vrchem (1244 m) a Černou horou (1315 m). U Modravy ústí 4,5 km dlouhý Filipohuťský potok, který odvádí vody z Tetřevské slati. V Modravě ve výšce 978 m n. m. přijímá Vydra z levé strany svůj největší přítok – Roklanský (starší název Mlýnský) potok, dlouhý 13,9 km. Asi 2 km pod Modravou z Vydry odbočuje Vchynicko-tetovský plavební kanál. Pod Antýglem přitéká zprava 9,1 km dlouhý Hamerský potok. Tady jsem se tak na hodinku utábořila, poponášela stativ z místa na místo a cvakala záběr za záběrem, je to jedno z nejkouzelnějších míst na focení vody v Čechách vůbec. Hamerský potok pramení v Mezilesní slati, jeho cesta je krátká, ale vede překrásnými horskými rašelinnými loukami přes Kvildu. Ve středověku se na něm rýžovalo zlato.

U Turnéřské chaty ústí pravostranné přítoky Popelný potok (Povodňový, 3,1 km) a Zhůřský potok (3,6 km) – oba pramení na svazích Břemena (1156 m). Dalším pravostranným přítokem je krátký Luční potok (1,9 km). Posledním větším přítokem Vydry je zleva přitékající Hrádecký potok (7,2 km), který pramení na severovýchodních svazích Oblíku (1225 m) a propustí protéká přes Vchynicko-tetovský plavební kanál – stejně jako jeho největší přítok, levostranný Studený potok (3,9 km). Je známé, že pravostranné přítoky jsou prudké a krátké, levostranné přítoky mají menší sklon.

Kašperské Hory

Kdysi "královské horní město" - těžba zlata je tu diskutována dodnes...náměstí s kostelem vypovídajícím o dlouhé historii, radnicí s krásnými štíty,které vypadají jak nazdobené od cukráře. Za zhlédnutí stojí i původní "hornický" kostel za městem s dřevěným malovaným stropem. Zajděte do Muzea pod náměstím - budete překvapeni, kolik se toho dozvíte o tradici šumavských skláren a životě obyvatel staré Šumavy (jak jinak, když ředitel Muzea je opravdový znalec šumavské historie).

Náš tip na léto: vyhledejte studánku Grantl u poutního kostela Panny Marie Sněžné - jen kousek pod náměstím ve směru, kudy vede silnička do Amáliina údolí se starými štolami. Umyjte si oči v léčivé vodě studánky - je zázračná. Staří pamětníci by Vám řekli, jak tato tradice vznikla - a že poutě na toto místo bývaly slavné...

Náš tip na zimu: to už je "tep" nového času ... samozřejmě Skiareál Snowhill. Uměle zasněžovaný, s večerním osvětlením, moderními vleky a snowtubingem (viz naše menu - Lyžování na Šumavě).

Historie města

První osadníky nepřilákala do Kašperských Hor úrodná půda, ale zlato ukryté v zemských hlubinách. Právě počátky hlubinného dolování zlata jsou spojeny s počátkem Kašperských Hor, který je kladen do 13. století.

Počátky města

Zřejmějiž ve 14. století zde stávala rozsáhlá, ale rozptýlená hornická osada, jejíž součástí byl i pozdější Rejštejn.
Centrem osídlení nebylo dnešní náměstí, ale patrně kostel sv. Mikuláše. Kolem poloviny 14. století již stálo dnešní jádro města s velkým náměstím a neméně velkým kostelem Sv. Linharta, dnes sv. Markéty. S dolováním souvisí i staré jméno města – Reichenstein, později Bergreichenstein. Ve staré němčině znamenalo spojení „am reichen Stein“ u bohaté skály.
Nejvýznamnější zlatorudný revírZa krále Jana Lucemburského pracovalo v Kašperských Horách více než 300 mlýnů na zlatonosnou rudu.Králova tažení proti městu Landshutu ve Slezku se zúčastnilo 600 horníků, aniž by byly přerušeny práce v dolech. Není se co divit, vždyť zdejší zlatonosný revír byl nejvýznamnější v zemi. Pozornost městu věnoval i Janův syn Karel IV. Z Bavorska dal zřídit novou obchodní stezku, která vedla z Pasova na Kvildu, přes Hory, Sušici do nitra Čech. Nad městem dal Karel postavit pevný hrad Kašperk.

Zlatá doba v 16. století

16. století představovalo pro Kašperské Hory významné období rozkvětu.
Neprosperovaly jen zdejší doly, ale i obchody na stezce. A tak není divu, že císař Rudolf II. povýšil Kašperské Hory na královské horní město. Ve stejném roce prodal Horám také většinu kašperského panství. Samotný hrad si město koupilo od krále Matyáše v roce 1617. A po tomto hradě si také dalo nové jméno. Teprve nyní to byly Kašperské Hory, tak jako to známe dnes. Město mělo sice hrad, ale žádné hradby. Bylo natolik zaneprázdněno dolováním, že i když vlastnilo příslušné privilegium, na budování hradeb si nikdy nenašlo čas.
Čas dohasínající slávyI když se v 16. století v dolech intenzivně pracovalo, výnos zdaleka nedosahoval tolik, kolik v předhusitských dobách. V období třicetileté války byly důlní práce silně omezeny. Upadající těžba zlata byla pozvolna nahrazována sklářstvím, pro které tu byl dostatek vhodných surovin. Časem se dokonce některé sklárny probojovaly mezi nejproslulejší v tehdejší monarchii.

Nová dobaKašperské Hory zažily četné pokusy o obnovu těžby drahých kovů, vždy však skončily bez většího úspěchu. Město sdílelo neúspěchy těžby. S postupným vyčerpáním ložisek klesl i jeho význam. Město ve svém vývoji ustrnulo a jeho pozvolný pokles nezastavily ani pokusy o zavedení drobné průmyslové výroby, škol, a zřízení státních úřadů v roce 1850. Kašperské Hory si do dnešních dnů zachovaly řadu památek připomínajících jejich někdejší lesk a slávu. Pro ty se dnes téměř zapomenuté město vyplatí navštívit a několik dní tu i pobýt. Rozhodně mají co nabídnout.

Strašidla všude kam se podívášVýlet do Kašperských Hor je i výprava za strašidly. Ta si město ukryté v hlubokých lesích oblíbila stejně jako nedaleký hrad. V dávných dobách poblíž města sužoval lidi bezhlavý muž. Jednou zastoupil cestu děvčeti, co šlo do města, a třikrát ji udeřil do brady. Ta se tak vyděsila, že domů doběhla polomrtvá. Jindy se zas pod Ždánovem objevoval děsný lovec, který měl tvář jako struhadlo. Své osobní strašidlo má na Kašperkách většina místních památek.


Sušice

"Brána Šumavy" - město v malebné poloze na obou březích řeky Otavy, "stulené" pod úbočím památného vrchu Svatoboru s rozhlednou na vrcholu.

Náš tip na léto: autem do Sušice, odtud směrem na Klatovy a hned za Sušicí, ještě před obcí Hrádek - v ostré pravotočivé zatáčce odbočit doleva na nenápadnou silničku, která stoupá lesem téměř až k vrcholu Svatoboru. Kdo se chce projít a nebojí se stoupání, může ze Sušice pěšky.

Náš tip na zimu: autem do Sušice, zaparkovat na náměstí co nejblíže u renesančního domu s vysokou atikou s cimbuřím, protože to je Muzeum. V předvánočním období Vás tu čeká krása - nad jiné výjimečná - Sušický pohyblivý betlém.

Historie města

Území města Sušice bylo dle archeologických nálezů osídleno již ve starší době kamenné. Další archeologické nálezy se datují do pozdní doby bronzové, z tohoto období pochází bronzový hrot kopí nalezený na sušickém náměstí. Z doby laténské pocházejí nálezy keltských zlatých mincí a z 11. století je slovanské kostrové pohřebiště, objevené při úpatí Svatoboru.

Město Sušice bylo původně pravěkou rýžovnickou osadou při obchodní cestě do Bavor. Její jméno značí suché místo uprostřed vodních toků Otavy a Roušarky. Osada byla založena patrně kolem roku 790, 1. písemné zmínky pocházejí až z roku 1233. Ve 12. století patřilo celé Sušicko bavorským hrabatům z Bogen. Český panovník Přemysl Otakar II. pravděpodobně již kolem roku 1257 vojensky obsadil celé Sušicko a někdy po roce 1260 začal budovat královské město, které se mu mělo stát oporou v tomto kraji. Toto období vývoje města bylo dovršeno vybudováním důkladného opevnění s dvojitým pásem hradeb a 3 branami za Jana Lucemburského.

Zdrojem bohatství sušických měšťanů byla zlatá rýžoviště a obchod s Bavorskem, který byl umožněn výhodnou polohou Sušice na obchodní Zlaté stezce, po níž se dovážela zejména sůl.

V husitství stála Sušice na straně táborského městského bratrstva. Velký hospodářský růst města nastal v 16. století, kdy Sušičtí obchodovali se sousedním Bavorskem se solí, obilím a sladem. Došlo k nákladným přestavbám domů a na sklonku století byla postavena uprostřed náměstí i nová renesanční radnice. Její renesanční vzhled byl však zničen požárem v roce 1707. Z tohoto období pochází také budova nynějšího muzea s mohutným atikovým štítem.

V 17. a 18. století město hodně trpělo válkami, požáry a protireformací, jíž měl napomáhat kapucínský klášter ve městě a poutní kaple na vrchu Stráži nad městem.

V 19. století nastává doba nového rozkvětu. V roce 1839 zde Vojtěch Scheinost zavedl výrobu fosforových zápalek a právě tato výroba proslavila Sušici po celém světě. Dále se zde rozvinul kožedělný průmysl a koncem 19. století těžba a zpracování vápence. Jestliže na počátku 19. století mělo město přes 3 tisíce obyvatel, na počátku 20 století zde žilo 6,5 tisíce obyvatel.

Město je kulturním a hospodářským centrem jižní části klatovského okresu.

Železná Ruda

Železná Ruda je od "Račánku" nejdál ze všech výletů z našeho menu - asi 35 km.

Ale máme k němu tip: jeďte z Račánku do Hartmanic.Tam navštivte "zázrak, který se skutečně stal v době nedávno minulé" - nově zrenovovanou židovskou synagógu.Bude to nečekaný zážitek a dozvíte se tam,jak se podařilo zachránit jednu z mála dochovaných synagog na Šumavě.Kousek za Hartmanicemi odbočte doleva a navštivte bývalé poutní místo Dobrá Voda s kostelem, v němž je umístěn nádherný novodobý skleněný oltář s křížovou cestou - skutečně skvostné umělecké dílo sochařky, která spojila svůj život se Šumavou. A pak už se vrátíte zpět na bývalou vojenskou strategickou silničku a projedete přes bývalé vojenské pásmo na Železnou Rudu. Silnička je dobře udržovaná i v zimě a krajina kolem - to je typická krása vysoko položených horských planin.

V zimě - lyže s sebou - běžky i sjezdovky (lyžařský areál Železná Ruda - viz Lyžování na Šumavě v našem menu pod Relaxačními pobyty). V létě - kola s sebou - právě na této trase najdete u silničky parkoviště, kde odstavíte auto a vydáte se na vrchol Poledníku, který je uveden rovněž v našem menu Výletů na Šumavě.

Na podzim Vás bude fascinovat zvláštní barevnost této krajiny typická jen pro Šumavu. Košík na houby ale sebou na tento výlet neberte - jste v I.zóně Šumavského národního parku - a tak se musíte držet vyznačených tras.

Horské město Železná Ruda leží v nadmořské výšce 754m, v údolí říčky Řezné a ze všech stran je lemováno horskými vrcholy. Svojí polohou vytváří Železná Ruda ideální podmínky pro jak pro zimní a letní turistiku, tak i pro relaxaci.
Železnorudsko je v současnosti významným střediskem turistického ruchu. Díky své velmi výhodné poloze nedaleko hranic s Německem představuje skvělé místo pro poznávání Šumavy a Bavorského lesa. Množství turistických a cykloturistických tras, upravených běžeckých stop a bezprostřední dostupnost kvalitních lyžařských areálů dělají z města a okolí ráj pro sportovce. Železnorudsko pak poskytuje turistům i sportovcům kvalitní zázemí - množství hotelů, penzionů, apartmánů, restaurací i obchodů. Velkou výhodu představuje i kvalitní vlakové a autobusové spojení na Klatovy, Plzeň a Prahu a také spojení s Bavorskem.

Železná Ruda vznikla počátkem 16.stol. při obchodní stezce spojující řezenské biskupství s Prahou. Stezka založená Přemyslem Otakarem II. ve 2. pol. 13. století vedla od Dunaje k dnešnímu Zwieselu a odtud údolím Řezné až k soutoku s Železným potokem. Odtud stoupala přes dnešní Hofmanky úbočím Pancíře k Tomandlovu křížku a přes Prenet na Strážov a Klatovy a pokračovala na Prahu. (Při stavbě chaty na Pancíři (KČT) byla údajně objevena část původní stezky, dlážděná kameny).

Zpočátku Šumava zajímala hlavně prospektory - hledače zlata. Ti zde sice nenalezli zlato, ale bohatá ložiska železné rudy (Především v oblasti Špičáku a na Rozvodí, kde se udržel název " V červených jamách"). Protože železo byla strategická surovina, vznikly později tahanice a spory o toto území. Hranice Českého království a Bavorského království nebyly tehdy přesně stanoveny. Tvořil je tehdy velmi těžko prostupný šumavský hvozd - prales. Spory o toto území byly vyřešeny až za vlády Marie Terezie v r.1756 - hranice tehdy vyznačená, je ctěna dodnes a existuje z té doby i několik původních hraničních kamenů.

Nezdice na Šumavě

... na okraji Nezdic je malý lyžařský svah s vlekem vhodný i pro úplné začátečníky a malé děti - je dostupný z "Račánku" i procházkou - viz naše menu - Lyžování na Šumavě.

Těsně na přelomu 14.století - přesně rokem 1396 se začíná naplňovat historie obce. Od tohoto roku je možno v análech nalézt první zmínku o obci Nezdice. Dávno je tomu co příroda vyhnětla v naší krajine rozsáhlou mísu, jejíž jihozápadní okraj tvoří lesnaté vrchy Javorníka, Ždánova a Sedla. Tyto svahy kulatých kopců jsou jedním ze sloupu Čech, vystavených v dávných prahorách, kdy se formovala první pohoří z ruly, svoru, vyvřelé žuly a krystalického vápence. V hojných křemenných žílách se objevilo místy i zlato. Tyto trpytící se kapičky kovu, byly oním magnetem, co vábil v dávných dobách človeka do hlubokých pralesu Šumavy. (Zlato láká dodnes)

 
Strašín

... bývaly to slavné poutě k Matce Boží Strašeňské, jak s úctou nazýval lid svoji Madonu v barokním kostele na návrší - a ona pomáhala v úzkosti i nemoci.

Myslíte, že vzrušený tep naší doby zrušil magii místa? Věřte nebo ne, ale pokud navštívíte tento vzácně klidný kout, jistě pocítíte zvláštní klid a pohodu .Kdo ví, jestli se Vám nesplní skrytá prosba vyslovená ke Strašeňské Madoně. Dlouhá léta tu na faře přilehlé ke kostelu v minulém století žil a působil pan ThDr. František Daniel Merth jako farář - a také básník svého kraje. Ač tehdejším režimem těžce pronásledován, nikdy neztratil víru ...

Strašín je typickou staročeskou šumavskou vesnicí rozloženou uprostřed působivé přírodní lokality. Její pozvolný dlouhodobý vývoj - první písemná zmínka pochází z roku 1254 - dává tomuto území stabilní charakter vyváženého způsobu života lidí žijících ve vesnickém společenství. Pro další rozvoj je to příznivá shoda okolností. Relativně nedotčená zachovalá krajina a příroda, pomezní území sousedící s chráněnou krajinnou oblastí, dále navazující na Národní park Šumava a především stabilní obyvatelstvo. Kontinuální vývoj zde nebyl přerušen ani změnami politickými či kulturními.

Osídlení zdejší oblasti se datuje až do dob mladší doby železné, tehdy sem přišel kmen Keltů. Trvalé osídlení kraje pak začíná v 6. – 10. století, kdy se zde usazují slovanské kmeny. Strašínská obec původně vznikla ze samot, které se postupem času rozšiřovaly a sbližovaly se. První dochovaná písemná zmínka o vsi samotné pochází z roku 1254. Z dochované zprávy vyplývá, že zdejší faru spravovali strakoničtí johanité. Ves již tehdy pravděpodobně patřila Vítkovcům, předchůdcům Rožmberků. Ve 13. století se také datuje vznik hrádku v blízkosti Strašína na skalnatém hřbetu Na výškách.

K nejstarším farním kostelům v kraji právem patří strašínský kostel Narození Panny Marie. První písemná zmínka pochází z r.1254, kdy Mikuláš, plebán ve Strašíně stvrzuje, že "neodcizí nic z majetku kostela jemu svěřeného." Již za panování Karla IV se uvádí strašínský kostel jako kostel farní a poutní. Založen byl jako stavba románsko-gotická. Jeho nynější podoba je určena barokní přestavbou - někdy se uvádí že vzorem byl chrám sv.Štěpána v bavorském Pasově.Z vnitřního zařízení kostela je nejcennější barokní oltář a kazatelna. Jejich sochařská výzdoba nese znaky mistrovské Braunovy školy - předpokládá se, že místní řezbáři pracovali pod vedením některého z jejích mistrů. Románská křtitelnice pochází z doby založení kostela. Samostatná kapitola je milostná socha madony, která byla darována kostelu údajně roku 1443 Půtou Švihovským z Rabí. Uctívána byla od roku 1573, kdy zde působil strašínský poustevník Martin Rezek Strakonický. Podle legendy se poustevníkovi, žijícímu svatým životem, na kameni za kostelem, kde měl svoji poustevnu, zjevila Panna Maria s Ježíškem, který mu žehnal. Jako důkaz pravdivosti zjevení se Panna Maria shýbla a ponořila svůj prst do kamene, z něhož vytryskl pramen. Je pravdou, že na tom místě je stále v kameni důlek, v němž voda nikdy nevysychá. Je zde výklenková kaple s novodobým zobrazením Panny Marie.. Milostná socha Panny Marie byla zcizena 8.12.1990 neznámým pachatelem a dosud nebyla nalezena. Je dřevěná, vysoká 1,10 m. Představuje Pannu Marii stojící na půlměsíci, držící v levé ruce Jezulátko a v pravé žezlo. Zvláštností chrámu je oltář sv.Aji, patronky v právních sporech a korunovaný obraz sv.Jana Nepomuckého. Poutní chrám Narození Panny Marie ve Strašíně je nejen dominantou tohoto koutu Šumavy - nejzazšího výběžku šumavských Plání - nazývaného Podlesí - ale v pravém slova smyslu jeho staletým symbolem.

Rozhledna Javorník

... tam se zajeďte určitě podívat - je to od "Račánku" cca 10 km - přes Nezdice, Strašín a Lazna horskou silničkou kroutící se v serpentinách divokým šumavským lesem až na vrchol k rozhledně.

Náš tip: Kousek za odbočkou vlevo, která by Vás dovedla do osady Zuklín schované na úbočí Javorníka, se vyplatí ve chvíli, kdy se Vám otevře výhled dolů do kraje, zastavit. Bezpečně zaparkujte auto a pár metrů popojděte po louce na okraji lesa. Ten výhled je fascinující, neuvěřitelný, pohádkový - něžný až k pláči ... jedno z míst, na kterých Vás Šumava "dostane"...

Javorník je i lyžařské středisko - viz v našem menu - Lyžování na Šumavě.

Javorník obdivoval spisovatel Karel Klostermann, který měl rád jeho tehdy hluboké lesy a samoty. Velmi rád vystupoval na vrchol Javorníku, aby se pokochal pohledem na své milované hory. K Javorníku jako místu jedinečného rozhledu jej pojilo pouto tak silné, že vyústilo přáním, aby na jeho vrcholu byla postavena rozhledna. Pro svůj záměr získal na počátku 20. století několik svých šumavských přátel, zejména profesora V. Zeithamera a J. Šafhausera, kteří s velkým elánem připravovali realizaci tohoto nápadu.
Dne 26.7.1914 byla svolána schůze přátel, aby se dojednaly poslední podrobnosti k započetí stavby dřevěné rozhledny. Jakékoliv jednání bylo zmařeno, neboť byla vyhlášena mobilizace. Tohoto osudného dne navštívil svůj oblíbený Javorník K. Klostermann již naposledy.

V meziválečném období se aktivit ujala Kašperskohorská skupina Národní jednoty pošumavské, která založila výbor pro zbudování rozhledny na Javorníku. Ve spolupráci s Klubem českých turistů v Sušici byla uspořádána velká sbírková akce, která vynesla téměř 4.000,- Kč. Původní projekt dřevěné rozhledny s chatičkou byl z důvodů bezpečnosti a trvanlivosti stavby změněn na projekt rozhledny kamenné. Výbor pro zbudování rozhledny vypsal v květnu roku 1938 veřejnou soutěž na stavbu. Z konkurzu, v němž byly podány tři návrhy vyšel vítězně sušický stavitel K. Houra.

21. června 1938 bylo započato s výkopem základů ve skále. Celá věž byla stavěna osmi zedníky a osmi pomocnýmidělníky . Pro zajímavost - denní mzda zedníka činila 20,-Kč, pomocníka 12,- Kč, a celkové náklady na stavbu činily 90.000,-Kč. Šedesátosm dní od zahájení stavby za slunného srpnového dne /28. srpna 1938/ byla slavnostně zpřístupněna. V září 1938 došlo k odtržení Sudet, Šumava se ocitla v Reichu a Javorník se stal nejvyšší horou Čech. Za okupace sloužila jako protiletadlová pozorovatelna. Po válce se Javorník stal oblíbeným turistickým centrem.

Koncem 70.let začala přerůstat vyhlídkovou část rozhledny kdysi nízká smrčina a rozhledna se tak stala nefunkční. Pokusy o její nástavbu se však nepodařily do konce minulého tisíciletí z různých příčin zrealizovat. .

Myšlenka byla znovu oživena z iniciativy příznivců tohoto regionu.

V roce 2001 byl založen Nadační fond Karla Klostermanna, jehož hlavním posláním bylo shromažďování finančních prostředků na nástavbu a rekonstrukci již značně zchátralé rozhledny. K razantnímu urychlení této záležitosti došlo na základě projeveného zájmu firmy T-mobile a.s. o komerční využití věže. Následnou smlouvou s Obcí Vacov se firma zavázala převážnou část rekonstrukce zafinancovat. Finančně se též podílel NFKK sbírkou od dobrovolných dárců, Obec Vacov a řada dalších větších či menších sponzorů.

Práce na rekonstrukci byly zahájeny v září roku 2002 a rozhledna pak slavnostně znovuotevřena 5. července 2003 za velkého zájmu veřejnost

Rozhledna Poledník

ak najdete rozhlednu na Poledníku už je popsáno ve výletu do Železné Rudy . Výlet na Poledník je celodenní túra pro pěší a pořádný "záběr" pro cyklisty - ale stojí zato. Dříve se tam nesmělo,ale teď z rozhledny na vrcholu uvidíte i pěkný kus Německa.

Zaoblený hřbet 4,5 km jižně od Prášil. Nejvyšší bod Prášilských plání. Asymetrický pararulový vrchol, součást mohutného hřbetu, se zbytky zarovnaného povrchu. Na svazích tvary mrazového zvětrávání – mrazové sruby, skalní výchozy a sutě. Východní svahy jsou prudké, přemodelované činností ledovce na kar s Prášilským jezerem (severně od vrcholu). Na vrcholu je bývalý (37 m vysoký) vojenský radar ze 70. let 20. století. V jeho věži jsou od roku 1998 tři vyhlídkové půlkruhové plošiny s expozicí Správy NP. Ostatní vojenské objekty byly zbořeny. Ideální kruhový rozhled, za dobré viditelnosti lze spatřit Střední Čechy (Brdy) a na jihu Alpy. Možnost občerstvení v bufetu. Informační místo NP Šumava. Poledník je zalesněn horskou smrčinou, místy poškozenou kůrovcem. Na vrcholové plošině je geodetický bod.
Popis přístupuPřístup je orientačně snadný, přímo na vrchol vede odbočka červené značky z Prášil na Modravu. Poledník se nachází v klidovém území NP a vstup mimo značené cesty je zakázán. Z důvodu hnízdění a zimování tetřevů je vstup od října do května omezen.

Vrchol Poledníku (rovněž Polední hora, 1315 m. n. m.) se nachází v klidovém zalesněném území cca 6 km jižně od šumavských Prášil. Název Polední hora získal díky prášilským dřevařům. Právě, když stálo slunce nad jejím temenem, nadešel čas oběda, jak tvrdí legenda.

Samotná hora i její okolí byly téměř 20 let pro veškerou veřejnost zapovězeny. Důvodem bylo z rozhodnutí KSČ umístění strategicky důležitého vojenského objektu protivzdušné obrany a moderního odposlouchávacího zařízení, které bylo na přelomu 60. a 70 let na vrcholu vybudováno. Poledník byl tak dokonale střežen a utajován, že byla znepřístupněna i místa, odkud bylo možno vrchol zahlédnout a pro jistotu nebyl uváděn ani v některých mapách. Byl hlídán, obehnán ostnatým drátem a minovým polem. Z Poledníku vojáci zachytili nejen např. policejní vysílačky z Mnichova, ale i vysílání na moři.
Po roce 1990 vojáci Poledník opustili, objekty byly zbořeny (s celkovými náklady 5,5 mil. Kč) a věž byla z rozhodnutí správy šumavského národního parku nákladem 12 mil. Kč upravena na rozhlednu. Ta byla zpřístupněna 18. července 1998. Přímo pod ní vyrostl dřevěný přístřešek chránící turisty před sluncem i nepohodou počasí. Přes léto zde funguje i kiosk s občerstvením, pohlednicemi, panoramatickou kruhovou mapkou, informačním místem NP Šumava a vrcholovým razítkem.

Na vyhlídkový ochoz rozhledny ve výšce 37 metrů vede 227 schodů. Ve třech obloukových podlažích je umístěna galerie. Poslední fáze výstupu je po žebříku. Za namáhavý výstup je návštěvník odměněn kruhovým rozhledem. V krajině spatříme dvojvrchol Velkého a Malého Roklanu v Bavorském lese. Velký Roklan (Grosser Rachel) je se svojí výškou 1453 m druhou nejvyšší horou Šumavy. A další výrazné vrcholy Šumavy: Svatobor, Luzný, Kašperk, Oblík, Hadí vrch, Javorník, Huťská hora, Sokol... Je-li mimořádně příznivá viditelnost lze spatřit i více než 180 km vzdálené Alpy.

Rozhledna je dostupná z obce Prášily, nikoli však automobilem. Lze použít kolo nebo se na Poledník vydat pěšky (cca 2 hodiny chůze). I přesto je rozhledna na Poledníku hojně navštěvována a jen do konce roku 1998 ji navštívilo přes 40 tisíc návštěvníků, v roce 1999 cca 50 tisíc.

Ždánov

Mohutný Ždánov chrání Rychtu na Račánku - jste mu tak blízko, že byste v některých dnech za jasné viditelnosti mohli spočítat stromy na jeho hřebenu. Ale zkuste si vyjít na jeho vrchol po cestě, kterou neznáte a není značená. Pamětníci tvrdí, že jsou na Ždánově štoly po středověké těžbě zlata, které se čas od času propadají...Letní bouře nad Ždánovem, to je také "pěkný" zážitek - to se rychle uklízejí slunečníky z terasy na Račánku. Ale ta přejde a zase se přijdou za večerního stmívání pást srnky až k zahradě "Račánku" - hluboké lesy Ždánova, kde se místy zachovaly ještě staleté stromy, jsou jim domovem...

Krátký hřbet 2,5 km jižně od Nezdic. Suk ve tvaru hřbetu na západním okraji nejvyšší části Javornické hornatiny. Tvořen rulami se zbytky zarovnaného povrchu, hřbet je v délce 300 m téměř vodorovný (ve výšce 1 062 – 1064,5 m n. m.). Na svazích sutě. Zalesněno smrčinou, na jižním svahu louky s bývalou obcí Ždánov a několika památnými listnáči. Na vrcholu je geodetický bod.

Přístup po červené značce ze Stachů přes Královský kámen (HLV 247; 1058 m). V sedle (1 018 m n. m.), zhruba 600 m za kaplí Svatý Jan, odbočuje značka z hřebene na jižní svah, my však pokračujeme dále po hřebeni k severozápadu a posléze až k západu. Vrchol je od sedla vzdálen neznačenou hřebenovou cestou 1 200 m. Orientačně náročné, je třeba stále „hlídat“ hřeben.

Královský kámen

Magické místo opředené mnoha šumavskými pověstmi. Pěkný výlet v blízkosti "Račánku" - cca 11 km se dá spojit s návštěvou horského střediska Javorník na Šumavě.

Náš tip pro léto: rozhledna na Javorníku a nejhezčí květnaté louky na Šumavě. Také možnost občerstvení.

Náš tip pro zimu: lyžařský areál na Javorníku - viz Lyžování na Šumavě.

Královský kámen (časté pojmenování Královák) je jedním z vrchů Javornické hornatiny, která je součástí Šumavských plání.

Na západ od Královského kamene horský hřbet obsahuje Ždánic (1064,5) a Chlum (962,4). Nejvyšší horou Javornické hornatiny je blízký Javorník (1065,7) s Klostermannovou rozhlednou. Od Královského kamene je oddělen Krankotským sedlem (992). Na vrcholu Královského kamene vystupuje žulový skalní útvar tvořený skalní hradbou a mrazovými sruby. Pod skalami se kdysi vyskytovaly četné kamenné proudy a kamenná moře. Z vrcholu skalní hradby býval daleký rozhled na velkou část Šumavy a Šumavského podhůří (Javor, Roklin, okolí Černé hory u Kvildy, Sušicko a Horažďovicko). Ve stěně blízkého mrazového srubu je vytesán velký skalní oltář (nika) ─ datovaná rokem 1899. je vyzdoben obrazy svatých a doplněn vytesanými německými nápisy. Opodál se nachází historický mezník s letopočtem r. 1752. Vrchol Královského kamene je křižovatkou značených turistických stezek, včetně konce malého okruhu z obce Javorník.
(Vaculčík, Turistický průvodce)

Prchající král

Jednou českého krále a jeho ozbrojenou družinu pronásledoval houf cizího vojska. Mezi Nicovem a Tejmlovem došlo k boji. Král byl poražen a musel rychle uprchnout. Hnal svého koně přes horský hřbet Dánova, v těch dobách ještě porostlý divokými houštinami. Král se v nich ukryl mezi kameny, zatímco jeho doprovod prchal dál. Cizí vojska si v zápalu pronásledování ani nevšimla, že král zůstal vzadu. Hnali se dál za prchající královskou družinou. Tak byl král zachráněn. Kamenný blok nad Nicovem dostal od té doby názen. Lidé ho pojmenovali Královským kamenem. Stejně tak i celý vrch. Vypráví se také, že v blízkosti kamene kvete jen o dni svaté Barbory čarovný květ. Kdo květinu najde, může získat velké bohatství, které je zde ukryto.

Ke Královskému kameni se váže řada pověstí. Podle jedné se zde ukryl panovník prchající před Švédským vojskem. Podle jiné zde stával mocný hrad, v němž mocichtiví služebníci zabili svého krále a ten je, než skonal, za to proklel. Vysvobodit je (a získat bohatství) může jen ten, kdo najde čarovnou bylinu. O Valpružině noci se na vrcholu objevuje deska s letopočtem zániku světa. V určité době se odtud také ozývá zvuk hlásné trouby ohlašující nebezpečí.

Podstatně zajímavější jsou proroctví Sibylina, která Jirásek shrnuje do dvou kapitol. Ty jsou v originále tři a vyprávěla je Michalda, královna ze Sáby (neboť v tomto případě je ona naší Sibylou) králi Šalamounovi. To se stalo v roce 578 před Kristem, v roce 993 proroctví přeložil do angličtiny ctihodný Beda, Jan Letter pak léta Páně 1053 do češtiny, v roce 1113 přepsal. Skutečný autor nebo aspoň upravovatel finální verze pravděpodobně pocházel z Čech, z Táborska neb Soběslavska, protože ze čtyř měst, která mohou uniknout božímu hněvu, tři pochází z těchto oblastí: Tábor, Ústí a Soběslav. Čtvrtým je kupodivu Mělník. K našemu vyprávění patří třetí díl knihy proroctví, věnovaný zemi nejproslulejší, nejvýbornější a na chléb nejúrodnější, takže jí rovné daleko nebude. Z dvanáctera varování se ovšem nikdo nepoučí, v zemi vypukne chaos, rozbroje a malá apokalypsa, kterou završí útok čtyř armád ze čtyř světových stran. Než armády dorazí k hoře Blaníku, stihnou vyvraždit tři čtvrtiny obyvatelstva, tedy hříšníků, neboť spravedlivou čtvrtinu Bůh ukryje v mlze. U Blaníku se povede dvanáctidenní bitva, která zaplní tamní vyschlý potok krví, načež třináctého dne vyrazí Boží vojsko a požene nepřítele až ke Kolínu nad Rýnem. Tam se ztratí, přeživší nepřátelé ovšem pobijí Španělé. Kde se tam vzali, o tom proroctví nevypráví, možná by se dala odpověď nalézt v legendách španělských. Blaničtí rytíři neuchrání Prahu, kterou ustupující vojska vyplení a poboří, to není chyba velení, ale záměr Boží. Jak je obecně známo, vede blanické vojsko osoba nesporné morální pověsti, Svatý Václav. Je k diskusi, jestli by jeho místo nezastal skutečný tvůrce české státnosti, jeho bratr Boleslav, ale symbol je symbol a za symbolem se uhání lépe. Proč ale Blaník? Dříve než se pokusíme nalézt krátkou a nevyčerpávající odpověď, podíváme se po celé zemi. Blaník totiž není jedinou posádkou. Armáda, která má tuto zemi zachránit, je dislokována na více než dvaceti dalších místech. Kupříkladu v Hadí hoře u Blatné či v hoře Boubín na Šumavě. Nebo na kopci Svidník u Černovic, odkud prý vyjedou vojáci po stříbrných schodech. Další jihozápadní jednotka se skrývá v Královském kameni u Kašperských Hor.

Čeňkova pila

Čeňkova pila je místo, kde soutokem dvou křišťálově čistých šumavských říček Vydry a Křemelné vzniká zlatonosná Otava. Tam uvidíte smrky,které zasadil Bedřich Smetana při návštěvě svého přítele - majitele Čeňkovy pily - Čeňka Bubeníčka. Zřejmě právě zde vznikl hudební motiv jeho symfonické básně Vltava, skvostu české vážné hudby. U soutoku najdete technickou památku - zrenovovanou malou vodní elektrárnu. O něco výš je pak vodní elektrárna Vydra, která dodnes dodává nezanedbatelný příkon do sítě. Na Čeňkovu pilu je nejlepší dojet z "Račánku" autem - cca 13 km.

Náš tip: spojte výlet na Čeňkovu pilu s procházkou na vyhlídku Dračí skály u osady Svojše. Dostanete se tam autem - po příjezdu od Kašperských Hor do Rejštejna odbočte téměř na konci obce Rejštejn doleva na komunikaci ve směru Svojše, Horská Kvilda. Po příjezdu do Svojší odstavte auto u kapličky a pokud budete mít štěstí, zahlédnete napravo od komunikace nenápadnou dřevěnou směrovku doprava na "Dračí skály". Pokud nezahlédnete, doptejte se. Vzdálenost je nevelká, cca dvacet minut pěší chůze po rovném terénu Vás dovede na vyhlídku do údolí Otavy, která není příliš známá, ale "vyrazí Vám dech"

Čeňkova Pila (641 m n.m.) je osada na soutoku řek Křemelné a Vydry, pojmenovaná podle obchodníka se dřevem, Čeňka Bubeníčka, který zde v letech 1868-70 postavil skutečnou pilu na zpracování dřeva ze šumavských lesů. Dřevo se tehdy vázalo do vorů a plavilo po řece Otavě, jež vzniká právě soutokem již zmíněných řek, dále do Vltavy a do Prahy. V osadě se nachází dodnes funkční vodní elektrárna Čeňkova pila vybudovaná v r. 1912 (národní technická památka) a vodní elektrárna Vydra z let 1934-1938. Místo je rovněž známé pobytem Bedřicha Smetany, který v r. 1867 společně s přáteli dirigentem Národního divadla M.Andrlem a vychovatelem Bubeníčkových dětí L.Procházkou zasadil na pravém břehu Otavy tzv. Smetanův smrk. Zde údajně získal i inspiraci pro úvodní motiv symfonické básně Vltava. Osada Čeňkova Pila je východiskem naučné stezky Povydří, vodáckého sjezdu řeky Otavy a mnoha turistických, cyklistických a lyžařských tras.

Vodní elektrárna Čeňkova pila má svůj počátek v r. 1908, kdy byla v původní pile, která zpracovávala především dřevo z lesních kalamit (1863 a 1870) instalována tři vodní kola pro pohon dřeva a dřevoobráběcích strojů. V r. 1912 byla pila z rozhodnutí města Kašperské Hory přestavěna na vodní elektrárnu, která byla na tehdejší dobu moderně vybavena např. samočinným regulátorem napětí. Francisova horizontální turbína firmy Voight se dodnes nachází ve zděné kašně s věžičkou vedle strojovny. Původní roční výroba 500 MWh (stačila na zásobení města Kašperské Hory elektrickou energií) klesla od r. 1948 na 90 kW. Téměř původní elektrárna je stále v provozu (vyrobená energie se předává elektrárně Vydra).

Vodní elektrárna Vydra se začala stavět v r. 1937 podle projektu ing. Karla Koska. Elektrárna využívá vodní síly Vchynicko-Tetovského kanálu, který v letech 1799-1801 vybudoval schwarzenberský inženýr Josef Rosenauer.Kanál obcházel kamenité koryto vydry a sloužil pro plavení dříví ze Šumavy (po Křemelné a Otavě) až do Prahy. Voda z kanálu je pak podzemím vedena do akumulační nádrže a odtud spádem 240 m na turbínu elektrárny. Dnes je elektrárna funkční technickou památkou a muzeem s veřejně přístupnou expozicí “Šumavská energie”.. Roční výroba elektrické energie dosáhla v r. 1995 30 mil Kwh. Průměrný roční výkon elektrárny je 6,4 MW.

Kostel Panny Marie a sv.Petra a Pavla v Albrechticích

Kostelík v Albrechticích je místo, které na Vás zapůsobí svojí starobylostí. Hřbitůvek kolem něj Vám "nesvírá srdce" - cítíte jen klid - jako by tohle místo dokázalo zastavit "běh času". Pokud budete mít to štěstí a dostanete se dovnitř kostelíka, uvidíte vzácné fresky objevené teprve nedávno. A když si uvědomíte, že ten kostel pamatuje bitvu na Moravském poli, která byla v roce 1278 a jeho založení sahá ještě dále do "hlubin času" .... co dodat....

Náš tip: Odtud je také nejlepší východisko na výlet na vrchol Sedla - je také v našem menu Výletů na Šumavě - takže je dobré návštěvu kostelíka v Albrechticích spojit s procházkou na vrchol Sedla.

Intenzivní stavební činnost na Šumavě nastala v době, kdy začalo osídlování málo obydlených území. Tehdy vznikla celá řada malých pozdně románských venkovských kostelíků s presbytářem pravoúhle uzavřeným či zakončeným apsidou,a s věží na západě.

Nechme teď "promluvit" Zemi zamyšlenou spisovatele Ladislava Stehlíka: "Albrechtický kostelík s románskou věží a gotickými freskami je vedle Mouřence a Petrovic nejstarší svatyní kraje. Byl založen českým králem Vladislavem a jeho syn Albrecht, arcibiskup solnohradský, jej posvětil 5.května roku 1179. Valbové střechy chalup a poloha vsi na dvou svazích spojených silniční zátočinou přispívají k její malebnosti. Je tu hodně kamení a přírodních krás, ale odnepaměti tu bývalo vždycky málo chleba...

Obzírám východní horizont s bukovnickým románským kostelem, jehož portál je velmi podobný portálu kostela v Chelčicích. Na výšině za vsí od tří kamenů s Kalvárií je široký rozhled do kraje. Táhlá linie obzoru je náhle přerušena siluetou ohromné lípy a tušenými střechami. To je Maleč. Ves stulená mezi lesy je Zuklín a mírně zdvižený horský oblouk s prstem rozhledny neklamně udává Javorník. Moje pozornost se soustřeďuje do krajiny, uzavřené mezi horou Ždánovem a hradištěm Sedlem..."

RYCHTA NA RAČÁNKU
Penzion s restaurací
Rezervace->

Adresa: Žlíbek č.p.17, 341 92 Kašperské Hory
Tel. : 376 582 117
E-mail : penzion@racanek.cz